Ve filmu „Anděl na horách“ s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli se objeví scéna, ve které se Josef Kemr má za úkol zeptat tanečnice Věry, „zda má se svým přítelem vážnou známost“. Ona mu ale odpoví velice bystře a vtipně: „Ne, veselou“. Kdysi jsem se zamyslel nad tím, proč se vlastně vážné hudbě přezdívá „vážná“, a tato filmová pasáž mi nyní tuto otázku vhodně připomněla. Máme tedy brát tuto hudbu vážně, neboť si i přes velký časový odstup od vzniku mnoha hudebních děl ponechala svou kvalitu? Anebo máme při poslechu vážné hudby zvážnět a tvářit se důležitě?
Mně osobně připadá vážná hudba právě natolik veselá, že je mi bližší ta odpověď tanečnice Věry. Když si chci zrovna připomenout něco veselého, co mi život přinesl, rozhodně si nebudu sedat do křesla se sluchátky na uších, abych do nich vpustil rockový koncert. Tato hudba mi připadá velice hrubá a příliš hlučná a nic pozitivního mi nepřináší. Naopak hudební klasika, jako je Smetanova Vltava z cyklu symfonických básní Má vlast, anebo malá noční hudba od jednoho z největších hudebních géniů Wolfganga Amadea Mozarta mi přináší mnohem příjemnější umělecký zážitek.
Na co bych rád ještě v tomto textu upozornil, je film „Dovolená s Andělem“, tedy předchůdce zmiňovaného filmového snímku „Anděl na horách“. Josef Kemr v něm hraje na violoncello, a co jsem donedávna nevěděl, je, že pan Kemr skutečně na tento nástroj uměl hrát a ve filmu doopravdy zahrál skladbu Largo ze symfonie č. 9 „Z Nového světa“ od Antonína Dvořáka. Je to překrásná a velmi působivá melodie, kterou bych sice měl brát vážně, ale která zároveň mou mysl rozveselí, když nemám zrovna ideální náladu. Dvořákovo Largo považuji za jednu z nejpůsobivějších hudebních skladeb na této planetě a kdybych se dnes mohl přenést v čase zpět do padesátých let minulého století a nechal si zahrát koncert vážné hudby z Prahy na přání v zotavovně Jezerka, bylo by to právě toto.
